Víceúčelový letoun Eurofighter s mezinárodním názvem v anglickém jazyce Typhoon a původně nazývaný EF2000, představuje nejsofistikovanější a také nejnákladnější evropský bojový typ. Jde o největší kooperační program, který navazoval na vývoj předešlých evropských modelů Tornado a Jaguar, které ukázaly že cesta sdílení nákladů a kapacit je v Evropě možná a může vést ke vzniku povedené techniky s domácím i exportním potenciálem. Jenže vznik Eurofighteru spojený s úzkou spoluprací několika zemí se také promítal i do složitého vyjednávání finálních řešení. Politika hrála v jeho vzniku a službě větší roli než v případě jakýchkoliv jiných strojů. Avšak byl to právě přesah do politiky, co umožnilo výrazné zefektivnění evropské vojenské spolupráce a přispělo do značné míry i ke konsolidaci evropského leteckého průmyslu. I přes všechny problémy a pomalé získávání klíčových schopností totiž vznikl velmi účinný typ, který sklidil zájem i v zahraničí. A přesah jeho mezinárodní spolupráce umožnil průmyslu zapojených zemí získat vývojové a výrobní zakázky na dobu tří desetiletí a stabilizovat tak evropskou vývojovou a výrobní základnu do doby, než bude dokončen vývoj stroje šesté generace. Eurofighter vznikal v době kdy v USA již probíhala soutěž ATF na stroj páté generace, jejímž vítězem se stal F-22A Raptor, a díky tomu se Evropa dostala do technologického skluzu za USA. Vývoj páté generace vojenských letounů byl nad kapacitní, ekonomické i politické možnosti evropských zemí, a tak místo vzniku evropského typu došlo k masovému zavádění amerických letounů F-35 do služby a ty se staly prakticky archetypem moderního bojového letounu. Vyjma Velké Británie, která se po odchodu z Evropské unie rozhodla rozšířit svou vojensko-technologickou spolupráci s USA, se ale ostatní státy zapojené do projektu Eurofighter rozhodly využít nadčasovosti letounu řazeného ke generaci 4+ a provozovat a pořizovat jej nadále současně se stroji F-35. Role Eurofighteru se proto v posledních verzích nebude lišit od role F-15Ex v USA, neboť i letouny generace 4+ mají na trhu neustále své místo. S jejich provozem se proto počítá za horizont roku 2060 a ve službě tedy budou půl století. Mnozí kritici letoun Eurofighter popisují jako technologicky či koncepčně překonaný a tedy zastaralý. Podobná vyjádření jsou ale spíše výsledkem neznalosti technických řešení použitých u letounu a také neznalosti zadání. Eurofighter v mnoha ohledech v době zavádění do služby překonával prakticky jakoukoliv konkurenci na světě a v nemálo vlastnostech snese srovnání i se stroji páté generace, jakkoliv jde o letoun s poníženou a nikoliv potlačenou zachytitelnosti radiolokátorem. Atributy strojů páté generace jako je například režim nadzvukového letu supercruise bez použití přídavného spalování či fúze senzorických dat pro lepší situační přehled se již v době zadání nikterak nelišily od požadavků kladených na pátou generaci či je dokonce překonávaly. Bylo by proto chybou tento letoun považovat za překonaný, neboť jak ukázaly cvičné souboje se zahraničními letectvy, Eurofighter je schopen překonávat v mnoha ohledech ruské i starší americké stroje. A hlavně, pokud by tento letoun nebyl dotažen do sériové podoby a nedoznal by širokého zavedení do služby v Evropě, zdejší letecký průmysl by přišel o vývojové schopnosti. Plány na nákup letounů ze zahraničí by totiž vedly k postupnému úpadku úrovně evropského leteckého průmyslu. Jen díky Eurofighteru může Evropa pomýšlet rovnou na dva projekty strojů šesté generace, jakkoliv jejich vznik jistě nebude o nic jednodušší, než byl u typu Eurofighter.